Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Příliš pozdě na smrt
Autor: unseen (Občasný) - publikováno 25.4.2006 (07:50:03)
Noc byla naplněna kouřem. Domy v ghettu se rozhořívaly jeden po druhém, jak jednotky SS postupovaly vpřed a likvidovaly jednotlivá střediska odboje. Přes veškerou jejich zbrojní i početní převahu se povstání nedařilo potlačit dostatečně rychle. Jürgen Stroop, velitel akce, zuřil. V dopise z hlavního stanu byla více než patrná vůdcova nespokojenost s vývojem situace a SS-Brigadeführer si rozhodně nehodlal nechat všechny hořké kapky pro sebe. V průběhu porad na své podřízené křičel, hledal viníky, uděloval tresty. Nijak výrazně to ovšem nepomáhalo. Duben se přehoupl do května a již čtrnáct dní trvající odpor se stále nedařilo zlomit. Transporty byly dočasně pozastaveny, protože Židé se odmítali shromažďovat k deportacím v požadovaném počtu sedmi tisíc denně. Současný stav ve Varšavě byl pro Říši nepřijatelný a Stroop byl odhodlán dosáhnout obratu co nejdříve, i taktikou spálené země.

***

Nacisté se probíjejí stále hlouběji do ghetta. Jde jim to pomalu, ale nezastavíme je. Nikdo z těch, kteří se účastní odboje, si nedělá iluze. Ani já ne.               Ale nebojujeme proto, abychom zvítězili, abychom přežili. Je to naše forma protestu. Způsob, jak ukázat světu, že je špatné nechat se vést na porážku jako ovce a zapomenout na svou důstojnost. Jsme přece lidé! I přes to, jak s námi zacházejí, jak moc se snaží degradovat nás na zvěř nebo ještě něco nižšího jsme lidé. Mnozí z nás na to ale už zapomněli. Udoláni stále se opakující každodenní bídou, strachem, hladem a ponižováním, se změnili v jakési bezduché mechanismy, jejichž jediným cílem je dožít se dalšího dne. Někteří dokonce nacistům pomáhají a zaslepeni nadějí věří, že pokud se jim podaří vsunout mezi sebe a smrt dostatečný počet jiných nebožáků, budou nakonec ušetřeni. Blázni! Jak si můžou něco podobného myslet teď, když německé lži o přesídlení            na východ už prohlédl snad každý. Žádný "nový domov", na konci kolejí nás čeká jen plyn a oheň.
Proti zlu je třeba bojovat. Ale ne jako Czierniaków, který spáchal sebevraždu poté, co byly v červenci 1942 zahájeny deportace. Tím zachránil pouze sám sebe, před vinou, před odpovědností. Judenrat zůstal, Czierniakowo místo zaujmul někdo jiný a transporty pokračovaly. Ne, tohle není ta správná cesta. Nepříteli je třeba se postavit se zbraní v ruce. I kdybychom přitom měli všichni zemřít, je lépe zahynout v boji než v komorách Treblinky.

Plameny zachvátily další dům, jen dva bloky odsud v Nowolipie. Esesmani postupují i Zelaznou, nebude dlouho trvat a dostanou se do našeho zorného pole. Tadeusz se krčí za mířidly pušky ve vedlejším okénku. Čekáme tady, ve sklepě na rohu ulic Zelazna a Leszno už druhý den, zabarikádovaní, bez únikové cesty. Víme, kde padneme, začínáme už tušit, kdy to bude. Důležité je, abychom nejdříve stihli poslat co nejvíce smrtihlavů do té jejich Valhaly, pokud tam přijdou. Pevně věřím, že je čeká horší osud.
Mám strach, jistě. Útroby se mi svírají, tentokrát za to ale nenese vinu hlad. V kostech jako bych cítil mráz, na kůži mi přitom vyráží kapičky potu. Pozoruji Tadeuzse, jak na okamžik odkládá svou zbraň a otírá si dlaně do kalhot. Tak těsná blízkost vlastní smrti není příjemná. Vytahuje z člověka na světlo jeho nejzákladnější instinkty. Pud sebezáchovy, touha přežít. Kdybych mohl, dal bych se možná na útěk. Ale nemůžu. Možná jsme tu barikádu přede dveřmi nevytvořili jen proto, aby udržela nepřítele venku. Možná jsme podvědomě tušili, že pomůže i nás udržet uvnitř, zamezí nám v nesmyslném útěku. Takhle nebude alespoň naše smrt zbytečná.


***

Skupina vojáků Waffen-SS vedená mužem v uniformě Untersturmführera se pomalu přesouvala podél zdí sešlých domů v Zelazne. Při přestřelce v Dzielne přišli o dva muže a byli odhodláni vyhladit všechen židovský odpad, který jim přijde do cesty. Ty, kterým snad chybělo dostatečné bojové nadšení, poháněl strach z jejich velitele.
Na SS-Untersturmführerovi Joachimu Bauchem bylo cosi podivně zneklidňujícího - to jak, kráčel zdánlivě beze strachu válečnou zónou, ozbrojen pouze služební pistolí. Právě teď se zastavil, krátce zamířil a stiskl spoušť. Vzápětí z okna v prvním poschodí jedné z budov vypadl muž v otrhaných hadrech, v rukou stále ještě svíral pušku.

***

Výstřely. Další a další výstřely práskají do tmy. Který z nich bude určen pro mne?
"Zbygniewe, už jdou!"
Tadeusz se zapřel lokty o předprseň okna a vystřelil. Jeden z esesmanů sebou trhl a pomalu, jakoby neochotně se sesul k zemi. Ostatní začali okamžitě opětovat palbu, ale kulky opouštějící ústí jejich samopalů a pušek se zatím neškodně zarývají do omítky. Střílíme, jak nejrychleji dokážeme, snažíme se zasáhnout další Němce. Ještě dva padnou, zbylí tři se schovali ve vchodě protějšího domu. Jsem si jistý, že se mi podařilo střelit jejich velitele, viděl jsem, jak pod nárazem kulky na okamžik zakolísal. I s prostřeleným hrudníkem se ale stihl ukrýt. Doufám, že tam teď chcípá.
Nepřátelé se nás pokouší zasáhnout ze svého krytu, opětujeme palbu. Náhle slyším nalevo od sebe místo výstřelu jen prázdné cvaknutí. Tadeuszovi došla munice. Bezradně se na mne podívá. Nemohu pro něj nic udělat, sám mám nejvýše dva nebo tři náboje. Pak už bude konec.
V mihotavém světle plamenů si všímám předmětu letícího k nám obloukem z protějších dveří až když už je téměř pozdě zalehnout do krytu.
"Pozo..."

Ticho po explozi je naprosté. Schopnost slyšet se vrací jen pozvolna. Kůži na obličeji mám ožehnutou, svírá mne a pálí. Když si protřu oči, zůstávají mi         na rukou zbytky spálených řas a obočí. Tadeusz je na tom mnohem hůře. Výbuch nebo střepina mu utrhla pravou ruku těsně nad loktem, krev vytváří pod jeho tělem stále se zvětšující kaluž. Nepomohu mu, není jak. Otvorem vyraženým ve zdivu vidím, že esesmani vyrazili směrem k nám. I s velitelem. Co je to   za parchanta, když přežije přímý zásah do hrudi?Namáhavě se zvedám a mačkám spoušť.
Dvakrát míjím, jedna kulka si najde cestu do ruky dalšího muže v černé uniformě. Pak už nemám čím střílet.


***

"Los, los!" SS-Untersturmführer Bauche poslal dva zbývající muže svého komanda posunkem do ulice Leszno, směrem k synagoze. "Ich werde es hier beenden!"
Na okamžik počkal, než oba vojáci zmizí za rohem. Byl si jist, že v zápalu boje si nikdo z nich nevšiml zranění, které utrpěl, takže je mohl nechat žít. To, k čemu se teď chystal, ovšem vidět nesměli. Bleskové vyhojení jej přece jenom stálo dost krve, potřeboval se napít. A ve sklepě zbyl ještě jeden člověk živý.

***

Velitel esesáků seskočil z ulice přímo přede mne. Byl vysoký, černovlasý a v jeho tmavých očích se zračila nelidská krutost. Popadl mne pod krkem a přitáhl si mě těsně k sobě.
"Na, du Judenschwein, jetzt hab´ich was für dich! Wie wird´s dir gefallen, deine Glaubensbrüder zu töten?! "
O čem to mluví? Proč bych měl zabíjet své souvěrce? K tomu mne nemůže donutit, raději se nechám zabít!
Když se ke mně naklonil a já si všiml jeho ostrých špičáků vystupujících z řady pravidelných bílých zubů, pochopil jsem, že je mi souzeno poznat i jiné hrůzy, než jaké jsem očekával.


***

Joachim Bauche dopil. Pohlédl své oběti do očí a poznal, že se v odhadu nespletl. Zbygniew Karyczak měl v sobě přesně už jen tolik života, aby jej Bauche stihl odnést o několik ulic dál, za bojovou linii, kde bylo povstání již potlačeno a v domech, které zůstaly stát, byli shromážděni přeživší Židé. U vchodu stojící strážný zasalutoval vyšší šarži a vpustil SS-Untersturmführera dovnitř. Bauche, táhnoucí bezvědomého Karyczaka za halenu, jen utrousil přes rameno: "Anderer Gaskammerkandidat...". Náhle se obrátil, pohlédl stráži přímo do očí a polohlasem mu udělil několik pokynů. Esesman se mlčky otočil a zamířil směrem, ze kterého se ozývaly zvuky stále ještě probíhajících bojů. V té chvíli již zcela zapomněl na svůj úkol hlídat dům i na to, že jej kdosi ze stanoviště odvelel. Pokud přežije válku, možná se mu vzpomínky po mnoha letech vrátí. Ale na tom už bude jen sotva záležet - dům bude ještě dnes spolu se všemi těly a případnými dalšími stopami dokonale spálen. Plameny vyvolané pomocí rituálů upíří magie jsou mnohem žhavější, než oheň, který právě zuří v ghettu.
 Bachue vystoupal do prvního patra. Tam se zastavil přede dveřmi místnosti, z níž bylo slyšet několik vystrašených hlasů hovořících směsicí polštiny a jidiš. Bauche znovu otevřel ránu na Karczakově krku, poté vysál z bezvládného muže veškerou zbylou krev. Dýkou zdobenou motivem říšské orlice se řízl do dlaně. Nechal několik kapek skanout do otevřených Zbygniewových úst a počkal, dokud se novorozený upír nezačne probírat k životu. Pak vstoupil i s Karyczakem mezi zadržené.

***

Hlad. Poté, co odezněla bolest smrti a krása znovuzrození, přihlásil se hlad. Hlad daleko horší, než jaký jsem poznal za léta okupace, hlad horší než ten,         který zabíjel mé blízké. Bylo jasné, že se musím nasytit, že tomuto hladu se nedá vzdorovat a věděl jsem i kde naleznu potravu. Seděla a polehávala na zemi přede mnou a upírala na mne zděšené oči. Některé tváře mi byli povědomé, znal jsem je ze svého dřívějšího života. Možná bych k nim v jiné situaci dokázal přiřadit i jména, ale teď bylo vše zatlačeno do pozadí tím strašlivým hladem. A já věděl, že budu zabíjet, abych ten hlad utišil. Koutkem oka jsem zahlédl upíra s insigniemi SS, který mne stvořil, jak stojí opřen o zeď a pobaveně mne pozoruje. Nenáviděl jsem ho, a nenáviděl jsem i sebe za to, co udělám. Za to,
že splním jeho přání a budu zabíjet své bratry a sestry, ve jménu nasycení. Nedokázal jsem už déle vzdorovat a vrhl se na nejbližšího člověka. Při prvních doušcích krve mne naplnila nikdy dříve nepoznaná rozkoš. Rozkoš, která bude později vykoupena trýznivými výčitkami svědomí, sebenenávistí a možná            i duševním zdravím. Ale na to všechno bude čas potom, teď je důležité pít...



Poznámky k tomuto příspěvku
Vihar (Občasný) - 25.4.2006 > Tý jo, byť stoje na druhé straně barikády, chválím vedle znalosti reálií zvláště urovnaný sloh i příběh, ač poněkud barvotiskový, jako bývaly ty z Volkische Beobachter, přesto rafinovaný svým závěrem. Není nad to, když se nepřátelé pobíjejí sami mezi sebou..

Osobně mi připadne naděje na důstojný a plodný život o řád či dva vyšší pod hákovým křížem árijských nacionálně socialistických upírů sajících krev, než pod davidovou hvězdou přikrytou vlajkou USA svobodně demokratických sionistických upírů sajících z porobených národů a ras peníze. Ale musíš brát v potaz, že mám modrý oči, z tátovy strany árijské předky, a jsem srdcem i rozumem přírodovědec a technik, nikoliv kšeftař a podnikatel s osudem civilizace na třetí planetě naší sluneční soustavy.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 6.5.2006 > teda., začátek mě nadchl, ale když z toho vyšla hororová céčková blbost, tak nevím, nevím....Nehledě, že už jsem o ssácích-upírech četl v jedné knížce, kterou jsem si koupil za dvacet koruán v trafice na nádraží
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter